Jsme normální?

Zcela určitě ne, ale na léčebnu to ještě neni. Každopádně díky za optání, jsme rádi, že kdyby se cokoliv stalo, budeme v dobrých rukou.

Ano. Dávám si právo být normální. A dávám si právo být i nenormální. Záleží, o jaké normě se bavíme, a co by mně nebo světu taková norma přinesla. Stal jsem se velmi vybíravým v tom, co přijmu za své a co ne.

Stoprocentně. Úplně normální magoři.

Nemyslím si.

Myslím si, že docela normálně fungujeme. Co chtít od normálnosti více? Ale v našem okolí se raději moc nevyptávejte…

Pokud jsou normální ti, co zneužívají dobro, vytvářejí zlo a mají pocit všeobecné pozemské nadřazenosti, tak jsem nejspíš blázen.

Více než norma mě zajímá zdraví. Zajímá mě, zdali jsem zdravý. To je něco, co je vykazatelné a nechává po sobě jasné stopy. Člověk by měl být schopen sám na sobě provést soud o svém zdraví. Cítím, zdali jsem nadměrně unavený, cítím, zdali mám hlubokou radost ze života, či zdali mě život tlačí, zdali zvládám stres, nebo chci všechno rozmlátit, zdali se dokážu vypořádat s nečekanými situacemi, zdali je v zrcadle někdo, kdo prospívá, nebo někdo, kdo umírá. Pokud nejsem schopen stmelit soud o sobě s určitou pravdou o sobě, která je na mém soudu nezávislá, nejsem zdravý.

Netroufám si tvrdit a určovat, kde je hranice normálnosti. Já osobně si mohu myslet, že jsem normální, ale někdo jiný ne. Nevidím v tom důležitost.

Nevím, kterou normu máš přesně na mysli, ale myslím, že jsem v normě.

Spíše bych se sebe sama zeptal: Toužíš být normální? Tak trochu nudný, nezajímavý a průměrný, tedy normální? To je představa k zešílení. Tímhle se – doufám, modlím se a stále tomu věřím – nestanu.
Pokud vidím člověka, co se snaží, ale potkalo jej něco, co mu zatím neumožňuje nastartovat k letu, je možná povinností těch, co letí, obejmout jej a pomoci mu zpátky na cestu. To samé budu jednou zcela logicky potřebovat já.

Vycházíme-li z toho, že každý člověk dělá chyby, tak se ke svým chybám taky přiznávám, a tím se stávám tzv. normálním.

Tuto otázku byste měl klást spíše mým bližním. Zhruba před 50 lety sestavila paní docentka Syřišťová skripta o normalitě. Kdybychom měli dostát všem kritériím „normality“, pak bychom mohli směle konstatovat, že poslední zcela normální jedinec byl na našem území spatřen ve volné přírodě někdy na konci XVII. století. Jeho existence navíc nebyla nikdy spolehlivě vědecky doložena. Pokud bych se ale vrátil k sobě, určitě bych našel pár bližních, kteří by se ptali, zda jsem normální, když tak hezkou květnou neděli trávím besedováním v psychiatrické léčebně. Možná by dodali, že by si mě tam snad měli rovnou nechat!

Jsem normální v tom, že se většinu života chovám nenormálně. Většinou nedělám, co chci, ale co musím. Ale v tom jedeme skoro všichni – tak si alespoň dáváme na monitor notebooků vysněné obrazy a fotky. A ta potvora Zubatá se směje. Ale mašli si házet nehodlám – zajdu Mezi ploty, pak se uvidí.

To musí posoudit někdo nezaujatý, ale myslím si, že ano.

Jasně, že jo.